autem do IRAQ-Erbil, 2.část

Autem do IRAQ-Erbil, 2.část

Jsem toho názoru, že by lidé měli cestovat a poznávat nové kultury. Nejlepšího vzdělání, kterého můžeš dosáhnout, získáš díky cestování. Nic tě nenaučí víc, než když budeš objevovat svět a sbírat zážitky.

Když jsme se opět rozhodli odjet do hor Rawanduz ohledně nových informací „Big projectu“ (Rawandiz) Kurdistan, už jsme to zvládli s mým Mitsubishi Coltem. Až teď jsem ocenila, jak moudré bylo mít auto přezuté na zimních kolech. Běžná auta s letními pneu nemohla do hor po klikatých cestách vyjet. Mrzlo a klouzalo jim to. Mnozí zůstávali. Coltík to zvládl s přehledem a bravurně. Hodně, hodně mrzlo.

Konečně jsme I s bratrem našeho kolegy přijeli do horské oblasti Rawanduz. Je to vesnice, kde bydlí lidé daleko od města, jako u nás. Mají svá obydlí a jsou spokojení. Nevadí jim to bláto, ještě zde není vybudovaná cesta, hornatý kraj, vždyť pro něj se rozhodli zde žít. A nikde není vybudovaná infrastruktura. Každý dům tady má svoji trafostanici, malou elektrostanici na domě. Což mi přijde velmi důmyslné a moudré, vzhledem k dnešní energetické krizi.

Ve Skotsku to mají podobné. Když chceš svítit nebo topit elektřinou, hodíš do malé krabičky 5 liber nebo máš u domu nádrž s kerosinem. Tím topí syn v Arbroath. A máte přehled, kolik vás to stojí. Velmi ekonomické a hospodárné. Na nikoho nedoplácíš, nikomu neplatíš zálohy.

Bratr našeho kolegy nás seznámil s možností vystavět v horách velký projekt „Big project “. Takový projekt by byl velkým přínosem, přísunem turismu a pomohl by tak horské lokalitě finančně a ekonomicky se zvednout na úroveň. Tak jsem běhali po horách, vyměřovali s kolegou a architektem, kde a jak by projekt byl do přírody nejlépe zasazen. Nafotila jsem pár záběrů z té situace a měla jsem mnoho vizí, jak to vše zakomponovat v „Big project“. První část cesty, kdo ještě nečetl, najdete zde >>

Dva dny jsme strávili v horách RAWANDUZ. Bylo krásné slunečné počasí a nám se dařilo ve vizích “Big project”. Běhali jsme všichni po okolních loukách na protější straně skalnatého svahu. Trochu mi ta lokalita  připomínala “Grand canyon”.

Vrátili jsme se do Erbil, domu našeho kolegy. Hovořili o tom, co se bude projektovat, kolik má být kaváren, hotel s bungalovy, visutý most, který bude spojnicí s vesnicí. Také padl návrh asi tak 4km dále vystavět menší ZOO. Poněkud nezvyklé také menší krytý bazén s parkem. Malá kaplička pak asi 500m dál. Rodinné domky typu bungalov pro rodiny s dětmi. Do “Big projectu” se počítalo asi s 9 malými projekty celkem. Velmi odvážné.

Byl konec roku 2008 a my zašli do jednoho podniku oslavit Nový rok. Nic moc, nijak jsme to neprožívali. V Erbil nemají bujaré oslavy. Kurdové Nový rok vítají v klidu a pohodě. My se přizpůsobili.

Hned v Novém roce náš kolega byl pozván kamarádem na oběd. Pozvání jsme přijali, moc se mi to líbilo. Měla jsem dovoleno si celou hostinu vyfotit. Pro mě velice neobvyklé ale zajímavé. Stolování v tureckém sedu má něco do sebe. Ze zdravotního hlediska (nikde jsem neviděla dříve narozené lidi chodit o berlích nebo francouzských holích). Dům kolegy byl velký a studený.

stolování na zemi má tradici a velký význam pro zdraví

Tak skvělý oběd, tolik chutné krmě a zvláštních chutí. Používají zde k jídlu hodně příloh. Lístky salátu, ředkvičky, pečené papriky, salát zeleninový, olivy, také chlebové placky, krom rýže samozřejmě. Mě jídlo moc chutnalo. S jejich kuchyní jsem byla velice spokojená.

Další příjemné pozvání jsme dostali od jednoho přítele našeho kolegy. Pozval nás na pozdní oběd, nebo večeři mimo město Erbil. Donesl ještě teplou velkou pečenou rybu. Netuším, co to bylo za rybu, ale chutnala skvěle, fakt. Povídali jsme si pozdně do noci, já byla velmi unavená. Tak mě uložili do pokoje, kde byly podušky na zemi s dekou a polštáři (ocenila jsem tedy spaní na zemi, krom stolování. Spaní na zemi má význam a blahodárné účinky na pohybový systé). V místnosti byla zima, místnost nevytopená. Je to u nich zvykem. Já osobně doma ráda spím v chladné místnosti. Nevadilo mi to.

Musím říci, že spánek byl posilující. Spala jsem velmi tvrdě. Ráno odpočatá a svěží. Pochopila jsem zvyky a návyky této země, lidí jiné společnosti, kteří mi hodně dali. Dali mi poznání o možnostech žít jinak, vědomí v souladu s přírodou a dobrými návyky, které nám Evropanům chybí. „ JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV“. Nikde jsem za našeho pobytu neviděla dříve narozené lidi v Erbil chodit o berlích nebo francouzských holích.

Cestou do Erbil jsme se zastavili u vodopádu WATERFALL in RAWANDUZ, který je zajímavou atrakcí pro turisty i zdejší lidi. Rádi sem chodí relaxovat.

Městské části ulic byly lemované obchůdky a malými bistry, shopy. Foto v jednom čajovém mini obchůdku s nabídkou skvěle připraveného čaje, který se pil velmi horký a velmi silný. Měl blahodárné účinky snížit po dobrém obědě těžký žaludek. Připravovali nám jej před zraky návštěvníků. Dali jsme si ten čaj 2x. V malém čajovém obchůdku jste si mohli i sednout na postranní lavici, vešlo se sem tak 5 až 6 lidí.

Jinou zajímavostí bylo nahlédnout jen přes sklo, jaké pece používají při pečení třeba pizzy, jejich proslulých placek, které se běžně přikusují k masu, rybám. Navštívili jsme malé bistro, kde jsme si dali šašlik, placky a zákys. Zákys se podává v kelímku, jako u nás kefír a běžně se podává ke každému jídlu všude, protože dobře působí na zažívání a hýčká vaše střeva. 

Ještě jednou jsme byli pozváni do hor Rawanduz bratrem našeho kolegy. Bylo to setkání vyšších vojenských důstojníků bratra našeho kolegy. Čaj se podával a k tomu jejich domácí pečené zákusky. Bylo mi dovoleno sedět mezi nimi a poslouchat jejich povídání. Jaká privilegia se mi dostalo, jako ženě, já jsem si to užívala. Nerozuměla jsem ani slovo, muži hovořili svým jazykem. Ženy zde v IRAQ musí být v jiné místnosti nebo v kuchyni. Neúčastní se debat s muži.

Velmi jsme se zajímali o nové domy k prodeji. Jsou postaveny v jedné vilové čtvrti a prodávány k užívání obyvatel. Kolegové si je šli prohlédnout, jak se staví zde, jaké jsou parametry nových domů, co všechno patří k vybavení a mohli tak srovnat pokrok s ostatními zeměmi Evropy. Osobně si myslím, že každá země má svůj architektonický ráz a způsob výstavby. Mohu porovnat se Skotskem, kde také mají svoji specifickou architekturu, urbanismus. První část expedice / cesty můžete přečíst ZDE >>

Návštěva v IRAQ městě Erbil byla krásná, zajímavá, inspirativní a hodně mi dala. Mnoho jsem viděla a mohla si uložit do své paměti. Poslední noc v domě našeho kolegy ( i tady jsme spali na zemi na poduškách). Ještě před odjezdem jsme museli dát auto do myčky. Bylo tak moc obaleno blátem a prachem z cest, které jsme za celou dobu návštěvy města Erbil a hor Rawanduz podnikli. Zajeli jsme do jedné myčky, kde se této operace účastnili všichni, co tam byli. Velká legrace, jak se snažili auto umýt zevnitř i zvenčí. Každý přiložil ruku k dílu.

Kontrola a odborný dozor našeho kolegy musel být. Z myčky jsme odjížděli rovnou do domu kolegy v Erbil. Připravila jsem si svých pár věcí do batohu a hodila do auta. Šli jsme se najíst do města. Z Erbil jsme vyjížděli směr hranice asi kolem dvou nebo tří hodin ráno. Mě se roztrhl magnetický náhrdelník proti bolesti krční páteře. Nebudete tomu věřit, ale já mívám předtuchy. Přemýšlela jsem, co se stane.

Nadpřirozené schopnosti někteří lidé cítí, vnímají.

Vyjížděli jsme tak brzy, abychom nemuseli stát dlouho na hranicích. Velmi mrzlo. Byla to dlouhá cesta. Na hranicích jsme byli kolem 9:00. Už bylo mnoho aut. Museli jsme čekat dvě hodiny, než nás vzali na řadu. Dostala jsem zpět svůj pas a auto svoje české značky. Jak já byla ráda.

Od hranic z IRAQ jsme odjížděli kolem poledne. Směr Turecko. Dlouhé rozsáhlé Turecko. Také zajímavá příhoda z cesty: jeli jsme po silnici druhé kategorie, velmi děravé. V protisměru auto jelo po naší straně, v důsledku děr se nedalo jinak. My jsme také neměli možnost úniku z cesty plných děr. Hrůza. Auto dostalo opravdu zabrat. Samá díra. Tady jsem ocenila naše cesty.

A Turci když spravují své komunikace, nemají žádná upozornění, žádné signalizační pásky s odrazky či jiné výstražné vývěsky. Hodí lopaty a krumpáče do rozestavěné cesty, která je dlouhá třeba 500 m. Jdou domů, padla.

Tak se nám podařilo v noci spadnout do 50 cm hluboké rozkopané cesty v Turecku, ani už nevím, kde.   V prvním momentě jsem viděla, že padáme do nějaké rokle. ŠOK. Hlavou mi proběhl celý život. Byla noc, svítila jen světla auta. Náraz byl silný. Kolega vystoupil zkontrolovat, co se stalo. V mraze – 10°C zjistil, že jsme nárazem urvali colling. To bylo nepříjemné a pro moje Mitsubishi Colt bolestivé. Ponaučení: “ AUTO SE NEPŮJČUJE “ .

Ráno jsme v Turecku někde hledali opravnu, kde by nám mohli trochu pomoci s opravou. Zadrátovali ten colling a kolega zaplatil nějaký bakšiš. Neopravitelné kusy jsme strčili dozadu auta. Bylo nutné je vzít s sebou do Česka. A tady jsem si uvědomila: to je ten roztržený náhrdelník, ta moje PŘEDTUCHA !!!

Cestou jsme museli tankovat a také něco sníst. Měla jsem plnou hlavu té nehody. Rozbitý colling mi nešel z hlavy. Domů ještě daleko. Z Turecka jsme se dostali dál přes mýtné brány do Istanbulu, zpátky do Bulharska, pokračovali jsme do Srbska, dále přes Maďarsko do Rakouska, do Vídně.

čas na zastávku a jídlo

Tam se kolegové rozloučili a já jsem pokračovala do Ostravy. Nebylo to moudré jet nonstop domů. To jsem si uvědomila hned po cestě. ČASTÉ MIKROSPÁNKY, nikdo nikde, jela jsem v noci a hlava mi padala na volant. Nerada jedu v noci, je to pro samotnou ženu nebezpečné. Střídavě jsem si pouštěla nahlas hudbu různých stanic. Ale to nepomáhalo. Byla jsem naprosto vyčerpaná. A to doslova. Dnes už bych to nedala.

Střídala jsem zastavení na benzínkách, abych natankovala a zašla na toaletu, českou. U jedné čerpací stanice jsem si povídala s obsluhou odkud jedu, jak jsem navštívila IRAQ a cesta do Ostravy je ještě dlouhá. Myslím, že jsem tankovala někde u Pálavy. Nebo v Uherském Hradišti, už nevím. Musela tu obsluhu informovat, kdyby se mi něco stalo, aby věděli. V některých úsecích cesty do Ostravy jsem byla doslova přilepená na skle, ale víčka padala, nebylo možné udržet oči otevřené, nebo jsem tančila za volantem. Dělala jsem krátké zastávky po cestě. Nic nepomáhalo, byla jsem velmi unavená z nedostatku spánku po dlouhé cestě z IRAQ. Do Ostravy jsem přijela ve 3:30 ráno. Ještě tma. Psal se Leden rok 2009. Tak jsem to zvládla.

Jmenuji se Eva Dudová. Mám mnohaleté zkušenosti s olejomalbou na plátno. „ Z hůry dáno“ malovat. Jsem samouk, zdědila jsem geny. Svou tvorbu pro své klienty rozvíjím neustále dál. Je mnoho žánrů, které můžete se mnou obsáhnou. Namalovat můžete cokoliv a malovat na cokoliv. To vše vás naučím. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. http://eva-dudova.cz/ochrana-osobnich-udaju/