NAŠLA JSEM PEJSKA.

Před zhruba 9 léty, na jaře roku 2012 jsem nesla svoje dokumenty ke své účetní. Bylo období daňového přiznání. Procházela jsem parkem. Bylo jarní poledne. Teploty pod bodem mrazu. Když tu vidím dva teenagers, jak krmí piškoty malého psa. Byl uvázaný na silonové šňůře u lavičky. Stál tam příslušník PČR města. Nemohu pochopit, jak si lidé pořídí pejska, potom jej uvážou někde … zřejmě to byl vánoční dárek, nechtěný.

Příslušník PČR města mě požádal, zdali bych si pejska nevzala, bude tam on muset čekat, až si jej někdo vyzvedne, potom pejska odvezou do útulku. Volám synovi, co s tím … Situace, která mě postavila před rozhodnutí a velkou zodpovědnost. Mít jakékoliv zvířátko, je zodpovědnost na celý život. Je to jako s vlastními dětmi. Zodpovědnost a zase zodpovědnost. Radost i Starost na celý život.

Fenka byla tak smutná, nechápala, proč jsem ji odvedla. Pořád by tam čekala na pána, trpělivá a poslušná.  Tak jsem si ji vzala. Hned na veterinu, kde zjistili, že je cca 3,5 měsíční štěně. První očkovací vakcíny, odčervení. Granule, pelíšek, misky, vodítko … prostě hned ze startu hodně potřeb. Vzhledem k tomu, že jsme právě přijeli ze Skotska, kdy jsem kvůli převozu psa koupila auto, pejsek mi vlastně chyběl.

Tak jsme se skamarádily. Nebylo to však jednoduché. První dva roky nenechala nic na pokoji. Tam okousané a vycupované polštáře, roztrhané povlečení. Okousané boty. Nebo po odčervení dostala průjem. Na tu noc nezapomenu. Každou hodinu jsme běžely ze třetího patra v noci venčit až do rána. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem řekla a dost, vykaď se doma.

Jindy zase dostala žihadlo od včelky. Dostala divnou reakci, snad sepsi, celou noc seděla u okna v kuchyni, dýchala a z tlamy jí tekly sliny. Kaluž slin. Nevěděla jsem, co se jí stalo. Až nad ránem jsem si všimla, že má žihadlo v podbřišku. Vyndala a namazala jsem jí to konopnou mastí, do rána usnula. Pro pořádek jsme zašly ještě na veterinu.

Spoustu věcí jsem se musela od Marušky ( jsem jí dala jméno) teprve učit. Víte, až máte pejska, nebo jiné zvířátko, teprve se stanete lepším člověkem. Pochopila jsem, co mi ta situace, mít zvířátko, přinesla. Když má pejsek špatného pána, který jej někde uváže, zapomene, odveze do lesa, v psychice každého zvířátka to navždy zůstane. To se týká i lidí. Maruška si to trauma nese dodnes, pamatuje si.

Jak se to projevuje? Bojí se zůstat sama, aby nezažila znovu ten strach z uvázání u lavičky. Vypozorovala jsem mnohokrát, když jdeme nakoupit, hodně štěká, když ji uvážu. Potom chvilku škube vodítko, protože ji vodítko dává pocit vzpomínky na trauma, které si prožila. Nenechávám ji samotnou doma, bojí se, že ji opustím. Všude jezdíme spolu. Jako štěně, jsem ji vozila s sebou na cesty, jarmarky, festivaly, sympozia.

Auto bylo časem její bouda, kde měla svůj azyl, soukromí. Věděla, když jsme přijely na jarmark nebo odjížděly z jarmarku domů, že si konečně může odpočinout v autě a spokojeně se usadila. Pod palubovkou spolujezdce za jízdy usnula. Mnohdy jsme musely v autě i přespat. To bylo krušné, hlavně v zimě, kdy mrzlo. Ale zvládly jsme všechno.

Tak jsme spolu jezdily dlouhých 14 let tu na jarmark, tam na festival, nebo sympozium, trhy. Zvykly jsme si na ten denní režim spolu.

Dnes máme všichni svoje pejsky. Na řadu přišla i štěňata synova stafforda. Bylo to krásné období narození, starostlivosti a krmení 8-mi nádherných štěňátek. Jedno jsme si nechali. To je ta malá gizda, co sedí na Marušce. Tak jí říká můj syn. Ale jmenuje se Tečka. Maruška se stala tetou, co si nechá všechno líbit. Dnes jsou již dospělé a i když prošly obdobím  dospívání, rivality, ostrých rvaček, ví, že mají jedna druhé ustoupit, co se jídla týká.

Krátké ponaučení z mého příběhu. Udělala jsem dobrý skutek, hřeje mě na duši. Nepořizujte si pejska na pobavení, hraní. Je to opravdu láska na celý život, velký kus odříkání, zodpovědnosti, radost i starost. Kdo budete číst tyto řádky a máte podobné zkušenosti, víte, o čem je řeč. Dnes je pes považován za rodinného příslušníka, to dokladuje zákon. Jsem ráda, že jsem se k tomu kroku před 9-ti lety odhodlala. Dnes si neumím představit den bez ní.

Dnešní ranní hodinka procházkou parkem. Nejdříve koupání v řece, potom dlouhé čtení sms až k radnici. Tam v parku honění, škádlení a konec hraní vyčerpaných feneček. Cestou domů jdou už jako poslušné ovečky, unavené a spokojené.