Pracovní cesta IRAQ – Erbil, 1.část

Přátelé umění a kumštu. Jsem moc ráda za vaši přízeň, za vaše likes a srdíčka mých článků blogu. A nejen to. Vím, že mě sledujete na FB/Meta ve skupině fanpage www.facebook.com/groups/malovanionline , na stránce www.facebook.com/profile.php?id=100065352288974 a stránce www.facebook.com/KurzyMalovaniOnline Vážím si toho.

Můj příběh pojednává o pracovní návštěvě do IRAQ, města ERBIL. Psal se rok 2008. Měla jsem rok nové auto, se kterým jsem poprvé jela do Skotska roku 2007, abychom přivezli synovi jeho pejska.

 A JE TO TADY ZASE.  Další EXPEDICE do neznámé země. Ano přátelé umění a kumštu, skočila jsem do té VÝZVY po hlavě, jako už mnohokrát. Jsem dobrodruh a nic mě nezastaví. Prostě to musím zkusit. V době té, psal se rok 2008, bylo velmi nebezpečné podniknout tam, do IRAQ, jakoukoliv cestu. ALE PROČ NE? Byla to VÝZVA a ty já mám ráda,  je třeba je přijmout.

Bylo před vánocemi a mí přátelé z Vídně mi nabídli, jet s nimi do IRAQ ( ve skutečnosti ONI jeli se mnou ) nabídnout svoje zkušenosti v oblasti interiérů, architektury, staveb. V té době byl obrovský BOOM v jakýchkoliv investicích do města ERBIL. Stavělo tam mnoho zahraničních firem, válkou zničeného města.

Auto bylo rok nové na leasing, všechny pojistky funkční, zelená karta. Ano, jeli jsme mým novým autem. Padlo konečné rozhodnutí. Jedeme na vánoce 2008. Zabalila jsem jen nejnutnější věci pro sebe, natankovala do plna a vyjela z Ostravy směr Vídeň. Kolegové už na mě čekali. Zkontrolovali jsme vše a mohli vyrazit směr Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, přes celé Turecko, průliv Bospor Dardanely v Turecku, na severovýchod IRAQ do města Erbil.

Dlouhá, dlouhá cesta, 3 600 km / 38-40 hodin. Střídali jsme se v řízení a jeli non stop. Spali v autě. Trochu nepohodlné, ale dali jsme to. Zastavovali jsme jen na benzince natankovat a něco sníst a samozřejmě káva, ta je důležitá. Jeli jsme v dešti, bouři, mrazech i slunečném počasí. Moje auto Mitsubishi Colt mělo přezutí na zimní kola, což se později ukázalo jako velmi prozíravé.

Cesta nám ubíhala. Přes Maďarsko jsme jeli v noci, za deště, lijáku. Tak nebylo moc co vidět. Srbsko bylo mrazivé. Museli jsme zastavit na noc a nechat běžet motor, abychom nezmrzli. Probudili jsme se za mrazivého rána a pokračovali do Bulharska. Někde jsme po cesta ztratili odbočku, kolega ji přehlédl a už jsme jeli špatně. Vracet se bylo obtížné. Ale podařilo se. Přes Turecko velmi dlouhá cesta, celým Tureckem jsme museli projet napříč. Hodně jsme platili za platební brány, tam 7Eur, někde až 12Eur.

Blížili jsme se k Istanbulu. Úžina Bospor a Dardanely. Zajímavá situace nastala, když jsme přijížděli k mýtné bráně. To člověk hned tak nevidí v Česku. Nemohla jsem uvěřit, že to fakt vidím v reálu. Nebyly vyznačeny jízdní pruhy do mýtných bran se najíždělo ze deseti až dvaceti pomyslných pruhů, kolon přijíždějících aut. Ohleduplně a s respektem na ostatní řidiče. To jsem hleděla s údivem. Nikdo se nepředjížděl a nikdo netroubil. Jaká pro nás Čechy nevídaná situace, zkušenost ( poprvé jsem to zažila při cestě autem do Skotska, města Arbroath). Vzpomínám si, že v GB nás řidiče z Evropy brali velice ohleduplně. Byli si vědomi, že jsme z Evropy a tudíž levý jízdní pruh je pro nás nezvyklý. Já sama jsem pak jezdila velmi ohleduplně a dávala přednost. Tak mě ty cesty vyškolily jako řidiče. Tolik mi daly zkušeností.

Úspěšně jsme projeli mýtnou branou bez žduchání či troubení ostatních aut. Krásné barevné domy Istanbulu jsem viděla. Nevím, proč jsem nefotila, asi jsem byla tak ohromena nebo zaskočena tou dobrodružnou cestou. A hurá do Ankary. Dlouhá cesta před námi. Museli jsme se vystřídat v řízení. 3 600 km je opravdu hodně. Moje autíčko tak prošlo zatěžkávací zkouškou. Ale jsem na jeho schopnosti dodnes pyšná.

V brzkých ranních hodinách, kdy se kolegové probouzeli, já pořád řídila. Mám to ráda, když se rozednívá. Vidíte ten úžasný moment prvního rozbřesku nového dne. Když slunce vstává. Daleko před námi hranice s IRAQ. Moje poznámka z cesty do IRAQ: všichni jezdí SUV nebo tenénními vozy a NIKDO nebourá. Světe div se !!! Opět jsem zaskočena tou zkušeností, jako v roce 2007 ve Skotsku. OHLEDUPLNOST se tomu říká.    

To nadšení z cesty bylo tak veliké, že přehlušilo veškeré obavy a situace kolem předpisů a dokladů na hranici Turecka a IRAQ. Bylo to pro mě velké překvapení a poznání. Země třetího světa to má jinak. Nejdříve jsme byli předložit doklady. Ty moje mi vzali a uschovali do sejfu. Nechápala jsem PROČ, jenom moje doklady. Trochu jsem se bála, zda mi doklady pak zpětně vydají. Protože neznalá situace, jsem dostala jen papír, doklad formátu A5, na který jsem cestovala po IRAQ celých 20 dní.  

To byl pro mě ŠOK. Následně hned přišel další. Pracovník pro kontrolu auta sundal ty moje značky CZ z auta a nastřelili mi ty jejich s hieroglyfy. Značky s obrázkovým písmem jsem musela mít a jezdily se mnou po celý čas návštěvy v IRAQ. No paráda. Bála jsem se. Nikdo mě předem neinformoval, nikdo mi nic neřekl, jak to v IRAQ chodí.

Přijeli jsme do Erbil večer, kolem 22:00 do hotelu. Předem naše ubytování  domluvil bratranec kolegy. Ubytovali jsme se ve studeném hotelu. Pokoj se dvěma místnosti a jedna koupelna. Neměla záchod. Pak jsem si všimla, že jsou zde turecké záchody. Prostě díra v zemi. Kanalizací vše ihned odešlo. Jen se trefit. Jak důmyslné a hygienicky vyřešené. V hotelu bylo tak ne útulno, že jsme se druhý den stěhovali do lepšího.

Cestou do centra Erbil jsme potkávali  samé muže. Už na hranici jsem si toho všimla. Jen muži. A kde jsou ženy? Tak mi vysvětlil kolega, že ženy jsou doma a vaří, nebo na nákupech. Muži tam mají jiná práva než ženy.  Se svými červenými vlasy jsem byla středem pozornosti a nepřehlédnutelná. A to doslova. Kolegové mě museli hlídat. Přiznám se, že jsem si to, být na výsluní, užívala. Prohlédli jsme si tržnici, byla čistá a veliká. Mnoho rozličné zeleniny, ovoce a koření, masa i ryb zde bylo k vidění. Přemýšlela jsem, jestli by tady kontrolu potravinářská inspekce České republiky zvládla.

Jeli jsme se nakonec ubytovat do domu kolegy z Vídně. Dům byl velký a trochu nezařízený. Kolega tam dlouho nebydlel. Žije ve Vídni. Tam jsme přespali několik nocí. Jeden den jsme šli na prohlídku Citadely Arbil, která byla hodně poškozena válkou, zničená. Na vnitřních stěnách můžete vidět zajímavé nástěnné malby a dekor. Před vstupem do objektu Citadely ( v době války sloužila jako útočiště obyvatel ) sedí velká pískovcová socha, čtoucí knihu. Dnes je Citadela Erbil opravena do původní podoby, to je už 15 let (r. 2008) a slouží k návštěvám turistů i místních obyvatel. Lidé zde žijící jsou Kurdové ( Kurdistan ).

             po téměř 10 letech je krásné antré pod Citadelou v plném rozkvětu, i s fontánou

Kolegovi volal bratr, vysoce postavený vojenský důstojník ve výslužbě. Máme přijet na návštěvu do hor Rawanduz ( Rawandiz) kde bydlí. Přijeli pro nás terénním vozem ( tam jezdí jenom SUV nebo teréňáky ) a já musela nechat svého Coltíka někde zaparkovaného, už ani nevím kde. Muži na mě čekali, ale já se neustále otáčela za svým Coltem, pochopitelně jsem měla obavy. Ale zbytečné, naprosto zbytečné. 

Tam se nekrade. Auta se nezamykají. Jak velmi rozdílné národnostní zvyky jsou vidět, když navštívíte jinou, tak odlišnou od České republiky, zemi. Už druhou část expedice můžete číst ZDE pokračování>>

Nějak jsem se nevešla se svými dlouhými nohami do zadu terénního vozu Toyota ke kolegům. Tak mě posadili dopředu. To bylo skvělé, všechno jsem viděla a v tom úžasu jen pár fotek pořídila. Protože jsem byla ze všech a všeho tak vydivočená a vystresovaná.

Do hor Rawanduz ( Rawandiz) to bylo 105 km/ 1hodina 40 minut po neutěšených a méně upravených cestách. Velmi hezky a srdečně nás rodina bratra kolegy přivítala. Je vysoce postavený vojenský důstojník ve výslužbě.

Lidé zde v Erbil – Kurdové, jsou velmi pohostinní, srdeční a laskaví. Ta babička se mi moc líbila, já jí zjevně také. Moc si mě prohlížela ta duše laskavá. Připomínala mi moji babičku. Mnoho jídla bylo připraveno, tak běžně Kurdové stolují. Je to pro nás Evropany velice nezvyklé. Ale jiný kraj, jiný mrav. Tak to prostě je.

A mě se to líbilo. Jídlo bylo chutné, polévka, salát, olivy, pečená krůta, nějaký šašlik, rýže, omáčka a citrón. Citrón používali jako desinfekci na ruce po jídle. Hm, zajímavé. Jejich kuchyně mi velmi chutnala. Zajímavý byl potom salát zeleninový s granátovým jablkem, ta jadérka dodala salátu větší čerstvost a vitamíny. Skvělá kombinace.

Když bylo po obědě, odjížděli jsme zase zpět na parkoviště pro mého Coltíka. Stál tam. Následně byla procházka po městě. Viděli jsme různé obchody, pekárny, čistírny, restaurace, domy obývané i rozestavěné, chrámy, kostely, malá bistra, shopy s mobily …

Protože jsme tam přijeli dělat business, další den jsme si domluvili schůzku přímo na ministerstvu s ministrem pro výstavbu a přidělením pozemku. V Erbil je to tak, že když máte projekt a předložíte jej, dostanete zdarma přidělený pozemek. Paní sekretářka byla žena a pracovala na vyšším postu. Ohlásila nás. Ministr nás osobně přijal. Musím tady připomenout, že první jednání nebylo v souladu s naším očekáváním. Ale všechno chce svůj čas.

Zajímavá zkušenost pro mě byla, když jsem musela navštívit toalety zde na ministerstvu. Až jsem se lekla, když do předmístnosti vešel mladý muž a papírovým ubrouskem mi očistil kozačky. Jsem si je pokropila, než jsem se trefila do kanalizace. Tady jsem nepochopila, zda-li je to běžné, nebo já jsem jediná, které tuto laskavost mladý muž projevil.

Bratr kolegy měl samozřejmě styky a řekl, že nám pomůže s projektem. Vzal nás na procházku s ministrem, aby mu přednesl naši vizi budoucího projektu osobně. To už bylo jiné. Nechyběla ani prohlídka dalekohledu s ministrem výstavby a bratrem našeho kolegy. V centrálním parku mě zaujal tento umělý potůček řešený do pravých úhlů, v Erbil to tak mají. Celých 20 dní jsme se pohybovali v okruhu vyšších státních úředníků.

Nikdo po mě nechtěl předložit doklady ( ten papír ) a nikdo mě nekontroloval. Zato našeho kolegu z Vídně neustále. Na každém úseku cesty do hor Rawanduz stáli ozbrojení vojáci a kontrolovali posádku aut. Začala jsem si myslet, že je náš kolega z něčeho podezřelý.

Když potřebujete směnit peníze v Erbil, tak venku. Venku na ulici, jen tak. Kdo potřebuje směnit peníze, může si bez obtíží peníze vyměnit zde u obchodníků směnárny. Taková malá banka města Erbil v IRAQ. Velmi zajímavá situace. Neustále mě tyto nové poznatky udivovaly. JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV, jak se říká. Docela bych tam dokázala žít. Možná … už druhou část expedice můžete číst ZDE pokračování >>

To je pro dnešek vše. Pokračování příště … děkuji za likes, potěší.